MUSIC-PIONEER.NET

Vítejte na scéne divadla Grand Guignol, divadla natolik výstredního a provokativního, že i samotná Paríž mu byla malá. V dobe, kdy se mentální poruchy a jiné stavy šílenství teprve zacínaly tešit uprímné zvídavosti doktoru v bílých pláštích, vzal si toto téma za své slavný „Theatre du Grand Guignol“. A dnes, po více než sto letech, desivá scéna opet ožívá, tentokráte v hudbe lucemburské kapely Le Grand Guignol a jejích groteskne vyhlížejících hudebních patlanicích. Palec nahoru, nebo dolu?

Proti byla sice polovina lécebny, ale nakonec jsem sestricku presvedcil, že palec musí nahoru. Nosím ho od té doby v sádre a bojím se, že už mi tak zustane naveky. Pokud nám ale budou rozhlasem dál hrát výlucne Le Grand Guignol, nemusím se o svuj palec bát, muže si zustat klidne nahore, muj palec, klidne mi ho polibte, pác dnes jdeme do cirqusu. Budou vyhrávat trumpety, na hrazdách se budou tocit kytaristé a pod nimi budou s bubny plnými vody cekat zachraplí klauni…

A vskutku, sedím v první rade, v nose me lechtá vune pilin (nebo zápach nemocných tel v hledišti) a poslouchám ten velký orchestr chechtající se se zaklonenou hlavou, kašlající krev a ... a on se snad ješte za bricho popadá. Takový je start predstavení. Nenechte se obalamutit u pokladny nápisem BLACK, je to pouze barva, ve které se vcera koupal zpevák, kytary samotné jsou spíše šedivé, jako myšky se drží v koutech a kvílejí si pro sebe vysoko posazené melodie. V centru všeho se okamžite usazují mohutné klávesy. Jejich klapky jsou poskládány do nekolika rad a hrají snad všemi barvami gotiky, baroka i moderního divadla ci kabaretu. Tech klapek je snad milion.

První císlo strídá druhé, ale nálada publika se nemení. Diváci jeden jako druhý polykají vydatná sousta a se zatajeným dechem prihlížejí divadlu, které se pred nimi rozehrává do stále nových smeru. Z ciste melodických císel skáce celá manéž prímo do mrazivých rychlobruslarských sprintu, zatímco hlavní mluvcí stále drží latku vysoko nad hlavou.

Le Grand Guignol a jejich hezky zvrácená a šílená metalová groteska. Tak jako na ní mužu spoustu vecí milovat, našel bych i mnoho takových, za které ji budu nenávidet. Velice silnou stránkou desky je téma výstredního divadla, šílenství a pokriveného umení. Atmosféra desky je nádherne hustá a celistvá. Vypadnout z konceptu dá skutecne práci. O potrebnou syntézu se zasluhují predevším velice variabilní vokály pojímající v sobe všechny myslitelné polohy od skrehotavého skreta až po vrískot šíleného pacienta. Fenomén Guignol však ožívá teprve díky grandiózním klávesovým partum, které bych okamžite postavil po bok nejvetších mágu norské avantgardy. Umejí spustit jako cemballo i piano, ale cizí jim není v podstate žádný zvuk, který se v príslušný moment hodí. Dokonce ani malický orchestr není nic, co by nezkusily. V každém prípade je jich deska plná. Tak plná, že kdyby dostaly ješte kousek prostoru navíc, vypadly by už z desky kytary. A to je vec, se kterou mám asi nejvetší potíže. Jsou chvíle, kdy se kytary perou o postel u okna skutecne se zapálením, ale jindy si proste lehnou tam, kde je práve místo a clovek je skoro neslyší. Vadí to ale jen tehdy, pokud od této trochu predvídatelné a prvoplánové avantgardy cekáte nejaké vetší metalové manévry. Pokud se smíríte s faktem, že je to proste hudba prinášející skvelou atmosféru, kopec srandy a nemálo dobrých nápadu, uvedomíte si možná stejne jako já, že zní jako celek naopak velice vyvážene. Zvuková masa je nádherne kompaktní, ale nikdy v ní není nouze o detaily ani výrazné motivy. Vždyt úvod desky pripomíná spíše Haggard než jakýkoli výstrední black. S postupujícím casem ale vstupuje do hry stále více tvárí a deska se postupne mení v pestrou hudební mapu.

Mezi nejvydarenejší momenty patrí bláznivá trubkohra ve skladbe „Degenesis - Amor and Seuche“, cemballový start šestky „The healing process“ a nakonec i strhující refrény v jediné výrazneji blackové skladbe „Finis coronat opus“. Za tyto okamžiky by fanoušek hudebních výstredností bez váhání zabíjel. Predevším poslední jmenovaná skladba zarucuje, že na desku pohlížím jako na dílo skutecne talentovaných novácku. Deska má sice lokální problémy udržet dojem hodnotné muziky, ale to by se mohlo zlepšit s tím, jak se kapela vyblbne na první desce a k té druhé bude pristupovat strízliveji. V každém prípade jí uniklo místo v TOP 5 2007 jen tesne. Skvelé vokály, mistrovské klávesy vcetne úcinných orchestrací a neprustrelná opona groteskního divadýlka, to jsou atributy, se kterými sice nedobudete každé metalové srdce, ale hromadu podivínu oslovíte rozhodne.

Le Grand Guignol je vedle kapel The Project Hate a Anaal Nathrakh dalším velevýznamným objevem minulé sezóny. Tak doufám, že se z toho sami kluci nezblázní a se zdravým duchem ve zdravém tele opet naklušou na scénu s pokracováním…

back